Strach

Ten jsem jako malá zažívala často a občas i teď. Nemluvím tu o strachu, kterej zažíváme při hororech, strachu ze tmy, ze samoty, třeba i z písemky a zkoušení ve škole, nebo ochranitelský strach. Mluvím o strachu ze společnosti. To je můj největší strach. 

Je sice hluboko ve vnitru mě samé a od té doby, co vím že strach je brán jako slabost, tak ho v 90% skrývám. Proto si asi většina lidí co mě znají jen tak letmo myslí, že jsem suverén a hrozně statečná, ale jen to umím schovat. Kdybych nechala ten strach vyjít, věřte že bych byla zalezlá jen v posteli :D

Ale kde se ten strach bere?

Z nějaké části jsem si ho udělala sama a za něco můžou reakce lidí na mě, počas života. Je pravda, že teď už si z hlášek (většinou dětí, nebo lidí s nulovým sociálním cítěním) nic nedělám, ale někdy jsou dny, myslím že je má každej, kdy je na vás toho moc, a i pouhý ukázání ve vás sepne úzkost a už zmiňovaný strach ze společnosti. Ale jsou i dny kdy se tomu jen zasměju a říkám si, že třeba příště už se nikomu s tímto postižením smát/divit nebude. Přece všechno zlý musí být pro něco dobrý.

Jak už jsem psala v "Já" tak jeden z největších strachů jsem měla, když jsem opustila základku a měla jsem jít na gympl. Ani nevíte jak hrozně jsem se bála a i brečela. Je to přece jenom na další čtyři roky a otázky typu "Co když se semnou nebude nikdo bavit?", "Co když se mi budou smát?", "Co když mě budou šikanovat?", nic z toho totiž na Kociánce nehrozilo. Ale teď už budu na gymplu přes dva roky a bylo to správný rozhodnutí, potkala jsem tam tolik úžasných lidí a mám tu nejlepší třídu a třídního, co jsem mohla mít a za to DĚKUJU. Hlavně Gabči, Nici M., Nici H. a taky Emě (myslím že ona ví), ale prostě všem. ♥ Taky jsem tam potkala Verču, o ní tu ještě bude určitě něco, už je součást rodiny a moje nejlepší kamarádka.

Prostě jsem se bála zbytečně, samozřejmě najde se všude někdo, kterej na vás nereaguje zrovna pozitivně, ale nic to není.