JÁ

Jsem Míša a můj život začal v lednu 2000. Takže za pár měsíců budu už dospělá. Vznikla jsem z víc než velké lásky, protože rodiče spolu chodili skoro 10 let než se vzali a rok na to jsem tu byla já. Moje diagnóza byla zjištěna cca 2 měsíce před porodem, takže potrat byl nemožný, ptala jsem se na toto mamky, ale říkala, že i kdyby se to dozvěděla dřív, naprosto upřímně neví jestli by šla na potrat. Už tehdy v bříšku prý cítila něco tak silnýho, že by se toho asi nedokázala jen tak zbavit. Měla jsem trochu štěstí v neštěstí, že jsem se narodila ještě v době, kdy to nebylo zrovna onemocnění o kterým se píší studie a knížky a v ČR nebyl nějaký velký odborník.  Jediná "léčba" bylo drastické natahování kostí pomocí šroubů a to po dobu několika let, to rodiče zavrhli a já jsem ráda. Nečetla jsem si o tomto moc věcí, ale hnusí se mi to a je to zdlouhavé, bolestivé a výsledek je max 10cm, takže je na každém jak se rozhodne. Ale o nové léčbě, která je teď ve výzkumu jsem napsala článeček do "Jak jde život". 

Ale miminko jsem byla ukázkový až na to že jsem musela každýho půl roku na přeměřování a různý rehabilitace a mamka semnou musela cvičit i doma, abych neměla zablokovaný kyčle a klouby, prostě aby bylo všechno v cajku, no není :D ale myslím že na moje zdravotní problémy si někdy střihnem článek :D. Ale už od malička jsem chodila k ortopedovi, panu doktorovi Crhovi, no a ten mě vyšetřuje až do teď, v té době to byl jedinej doktor v Brně, kterej aspoň věděl co to je za nemoc.

No a přišel čas kolem třetího roku a nastal čas mi vybrat školku, ale byla jsem přece jenom menší než ostatní, takže ve všech školkách co jsme se byli podívat, buďto byli vysoko záchody, nebo umyvadla, židle, stoly....prostě jsem byla malinká na normální školku a dozvěděli jsme se o Kociánce (vím přesně co se vám honí v hlavě, protože o ní kolují hrozný řeči, ale nebojte strávila jsem tam přes 10 let i se základkou, takže vím jaký to tam je). No a přišli jsme tam a i rodiče se báli, protože si mysleli, že sem chodí jen mentálně postižené děti, ale naopak chodí tam hlavně tělesně postižení, kteří jsou mnohdy mnohem inteligentnější, než zdraví lidé. A bylo to tam pro mě ideální, protože bylo všechno nastavitelný a hlavně tam byli děti, který by se mi za žádných okolností nesmáli, protože oni byli v podobné kůži, na vozíčku, o berlích, nebo s poruchami smyslů apod., ale bylo to tam skvělý.

Když mi bylo šest a měla jsem jít na základku, tak se ani nepřemýšlelo kam půjdu, když na kociánce byla i základka. Bylo nás ve třídě 9 a bylo to normální, protože jsme byli spojeni s Béčkem což bylo označení pro děti s jemnou mentální poruchou, ale byla s nima hrozná sranda a měla jsem je ráda. Takže výuka byla rozdělená na půl a děti z Béčka měli svoje asistenky, ale my měli stejnou výuku i výukovej plán jako na všech základkách. A hlavně v areálu jsme měli zvířata, rehabilitace (na které jsem musela chodit), hrozně moc kroužků a volno-časovýho využití. Byl tady i internát, pro děti, o který se rodiče nemohli starat, protože to neuměli, takže jezdili domů třeba jen párkrát do roka a nebo ti co bydleli daleko, ale nebo taky ti co neměli rodiče. A pro ty všechny je Kociánka zázemí, bez lidí který by je odsuzovali. Milovala jsem to tam, protože jsem tam byla sama sebou. Takže to prosím nesuďte podle toho co slyšíte, protože pro mnoho dětí je to DOMOV.

9.10. 2020 - pokračování

Největší bod zlomu nastal při výběru střední školy, od začátku jsem věděla, že chci jít na gymnázium, protože můj sen byl být právničkou (už jsem ho zakopala :D). Když jsme s rodiči chodili na dny otevřených dveří zaujalo mě jedno gymnázium na kterém se ukázalo, že bych nemusela dělat přijímací zkoušky z důvodu dobrého průměru známek. Celé léto jsem se těšila na novou školu a nějak si nepřipouštěla, jak veliká změna to pro mě bude. 

První den školy mě taťka dovezl na parkoviště u školy a když jsem viděla ten zástup lidí co do té školy jde, dostala jsem panický záchvat a začala brečet. Teprve v ten moment mi došlo, že budu vybočovat od ostatních. Že se na mě asi budou divně dívat. Bylo to nové prostředí. Bylo toho na mě v ten moment moc a já taťku prosila, ať jedeme domů, že to nezvládnu. Naneštěstí mě taťka začal uklidňovat, že je to jen na hodinu a že je důležitý ten první den tam být. Vystoupit z toho auta bylo jedno z nejtěžších věcí, co jsem kdy měla udělat. Doteď mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Ale shrnu prvák jako takovej, moje obavy byly zbytečný a všichni mě přijali takovou jaká jsem, měla jsem skvělou třídu, ale to jsem si tak neuvědomovala až do třeťáku, kdy už nás v porovnání s prvákem byla asi polovina a díky tomu, čím vším jsme si prošli, co se týče náročnosti, tak jsme začali být jako jedna rodina a to jsme do teď. I víc než rok od maturity se vidíme každý týden, jezdíme na dovolený a trávíme Silvestr spolu. Někdy přemýšlím, co by se semnou stalo, kdybych si zrovna tuhle školu nevybrala, protože aby byla třída tak semknutá není obvyklý. Samozřejmě tomu dopomáhal nejlepší třídní učitel, co jsme kdy mohli mít a později už jsme ho nebrali jako učitele, ale jako součást naší rodiny. Občas mi ty časy stresování se před zkouškou a učení se o přestávkách i chybí.

No a po úspěšné maturitě jsem nastoupila na vysokou školu, kde jsem neměla obavy už absolutně žádný, nyní jsem ve druhém ročníku bakalářského studia, obor Bezpečnostní management.