Bolest

Ten nadpis zní drastický, že? :D

Než tu začnu nad něčím uvažovat, nechci žádnou lítost z vaší strany vůči mně. Celé to píšu, aby se někteří lidé sami nad sebou zamysleli, když řeknou něco druhým, protože i slova můžou ranit. Ani nechci znít jako člověk, co je plný nenávisti, protože to já nejsem :D občas agresivní, ale jinak jsem hodná.

Když jsem byla ještě dítě, tak jsem jednou začas dostala nějaký ten výchovný pohlavek, na zadek,... žádný domácí násilí!, ale bála jsem se. V té době jsem si myslela, že fyzická bolest je to nejhorší co můžu zažít, nebo když jsem se ve školce pobila a nějaká ta jizvička, nebo modřina se objevila, ale čím jsem byla starší a vnímala více okolí, tak jsem zjistila, že i slova v sobě nesou trny. Jak už jsem někde říkala, to že jsem jiná, než ostatní jsem začala pociťovat až kolem těch 5/6 let, aspoň co si pamatuju. Často jsem se ptala rodičů na to, proč se mi ostatní (ve městě, na hřišti,... ne na Kociánce) smějí. "Jsem mami škaredá?", "Proč na mě ta holčička ukazuje?", "Dělám něco špatně?". Většinou měli rodiče slzy v očích, protože pro ně jsem byla ta "dokonalá holčička" a neuměli mi vysvětlit, že pro mě pár centimetrů (v realitě desítky centimetrů) jsou viditelný rozdíl od ostatních, a i když vybočujete jen menším vzrůstem, tak rázem jste středem nepochopení a posměchu. To byl ten zlomový rok, kdy jsem zjistila, že pohlavek od taťky je nic oproti tomu, co vám děti můžou říct, někdy i dospělí. Nevím, jestli bych v té době měla kamarády, nebýt Kociánky, tam měl každý nějakou "chybku" a každý se bral takový, jaký je. Když už jsem starší a mám asi docela rozum, tak vím, že v tom můžu hledat pozitivum. Když se semnou někdo začne bavit, tak je to člověk, který neodsuzuje a jsou mu přednější moje vlastnosti, názory, chování, ... Takže mám filtr na špatné lidi v mým životě. Já už jsem se přes to přenesla a občas těm lidem vrátím to vysmívání. Neříkám, že to do teď nebolí, ale nejsem přece bábovka :D.